Je krásné i deprimující zároveň žít svůj život po boku vína, vidět všemi smysly, jak se vyvíjií, vidět ten přerod od zaprášených hroznů v křisťálově rubíinovou jiskru ve sklenicce. Když člověk s vínem žije, ví jak chutná, jak stárne. Je to jako vychovávat děti - s obavou a strachem sledujete těhotenství a nervózně plní očekávání se připravujete na příchod nových potomků v době vinobraní a pak to přijde, musíte jej naučit vonět, chutnat a zářit do světa. Musíte ho naučit, aby dokázalo rozzářit úsměv na tváři člověka, který si na něj najde chvilinku po celodením shonu a večer si s ním chce povídat. Musíte ho naučit, aby nechalo zapomenout na běžná trápení a povzneslo člověka na duši. Musíte? To je to, co já od mých vín, která vyrábím pro své potěšení a potěšení mých přátel, chci. Má pouť s vínem končí uzavřením do láhve. Víno zanechá škol a vydává se na samostatnou cestu životem, kde mu již nemohu poradit ani podat pomocnou ruku.